PASENÍ ZÁKLADNÍ CVIKY

Základní cviky
Přivolání, odložení, zastavení, vysílání a udržování vzdálenosti
Nejdůležitějším základem pasení je ukázněný pes, kterého lze okamžitě přivolat, a který by měl bezvýhradně poslouchat svého pána.
Pokud nebude někdo dostatečně důrazný v rozhodování, bude za něj rozhodovat pes. Všechny další série cviků jsou postaveny tak, že můžeme vést psa k nezávislému zvládnutí složitějších úkolů, a aby šlo napravit případné chyby zastavením, přivoláním, nebo odložením.
Když například chceme našeho psa naučit otáčet se ve správný okamžik před tím, než přijde k ovcím a zastaví je tak, můžeme psovi naznačit, co po něm požadujeme povelem k zastavení a přivoláním. Jestliže si pes navykl, že neposlechne povel okamžitě, doběhne až k ovcím, budeme muset povel zakřičet čtyřikrát nebo pětkrát, než nás pes poslechne. Pak už ale budeme od našeho kýženého cíle pořádně daleko. Je snadno pochopitelné, že pak bude o dost náročnější psovi vysvětlit, že chceme, aby se stádo vydalo jiným směrem, ne aby se zastavilo. Přivolání můžeme trénovat bez ovcí, třeba v parku během procházky a při setkání se známými a jejich psy. Přivolání lze procvičit v průběhu hry s ostatními psy, do níž je nás pes zcela ponořen, čas od času ho přivoláme a po odměně ho pak necháme jít si hrát zpátky. Tato situace se dost podobá pobytu v blízkosti ovcí, protože hra s jiným psem je skoro stejně lákavá jako ovce. Důležité je psa pochválit po každém úspěšném přivolání, měli bychom ho u nás chvíli zdržet, pak ho teprve vypustit zpět ke hře. Pokud ho nenecháme zapojit se znovu do hry, vyvine si pes k přivolání instinktivní rezistenci a nikdy dobrovolně nepřijde, protože se naučí, že tento povel znamená konec hraní. Odložení je aspoň stejně tak důležité jako přivolání. Může být trénováno za stejných situací jako přivolání, jinak řečeno, po přivolání nenecháme psa ihned odeběhnout, ale přikážeme mu povelem „Zůstaň!“, aby vydržel pár sekund na místě. Pokud nás poslechl, stačí jako odměna vypuštění za jeho kamarády. To u psa rozvine důvěru, že přivolání a odložení není nezbytně špatná věc - konec hraní - ale také ho navykne na to, že k nám přijde nazpět, když ho zavoláme, a ne když chce on sám. Obtížnější úroveň cviku je, když psa posadíme nebo položíme a odejdeme od něj pryč. Ze začátku neodcházíme dále než na 1 až 2 metry za stálého zdůrazňování povelu „Zůstaň!“. Když se pes pohne, posadíme ho na původním místě a začneme znovu. Pokud odložení funguje tak, že se můžeme ke psu otočit zády, znamená to, že nám důvěřuje. Můžeme navýšit vzdálenost. Takto postupně docílíme odložení až na několik stovek metrů. Důležitým bodem je, že pes může místo opustit pouze na základě povelu, například přivoláním. Existuje mnoho situací, kdy je třeba psa zastavit a udržet ho na jednom místě; tento cvik navyšuje u psa sebedůvěru. Touto cestou lze psa zpomalit a při práci s nervózními ovcemi, které nejsou tolik zvyklé na práci se psy, by mohlo být výrazně užitečnější, kdybychom mohli našeho, jinak snadno vzrušivého psa, usměrnit; kolem a kolem, temperamentní, vrtošivý pes může u vynervovaného stáda napáchat víc škody než užitku.
Pomalejším a klidnějším přístupem ovce neutečou a nebudou se tolik rozbíhat.
Při vysílání psa, bychom měli ze začátku zůstat poblíž ovcí a pomáhat našemu psovi jak jen je možné. Když stojíme blíž u ovcí, náš pes lépe vycítí, do kterého směru se ve vztahu ke stádu pohybujeme, tj. mávnutím naší ruky, pes nebude mít prostor ani čas přeběhnout do špatného směru, protože můžeme zakročit, nebo ukázat holí mezi psem a ovcemi, abychom mu zabránili se do nesprávného směru vydat. Později můžeme postupně navyšovat vzdálenost. Když je pes od ovcí vzdálen na 4 až 6 metrů, zastavíme ho. Procházíme kolem ovcí a vyšleme psa povelem jako např. „Come By!“ – „Kolém!" do zvoleného směru. Jakmile vyběhne pes směrem k ovcím, začneme kráčet k němu, tím ho od nich jakoby odsouváme. Když pes běží v pěkném oblouku, vrátíme se na naše původní místo, a necháme jej kroužit kolem dokola. Do směru, do kterého chceme vyslat psa, vždy ukazujeme rukou. V zájmu předejití nejasnostem v budoucím tréninku gesta rukou nikdy nezaměňujte! Je velice důležité, aby byl psovod spojen s ovcemi pomyslnou čarou. Pes tuto pomyslnou hranici nemůže překročit, může psovoda obejít „vnějškem“ bez toho, aby ji překročil. Tato hraniční linie musí být natolik výrazná, že když se psovod pohne, prakticky vystrčí psa „ven“. Jedná se o velmi užitečný způsob nácviku „vysílání do určeného směru“. Pokud pes radostně běží k ovcím, necháme ho se chvíli pobavit, po chvilce ho přivoláme a odměníme. Nejprve pečlivě nacvičujeme vysílání, přivolání a udržování vzdálenosti. Měli bychom dávat pozor na to, zdali pes obkrouží stádo z té strany, ze které jsme ho poslali. Pokud jde obráceně, okamžitě ho zastavím a vyšleme znovu ve správném směru, nebo ho přivoláme a poté vyšleme. Cvik je potřeba začít znovu pokaždé, kdy pes vyběhne špatným směrem. Udržování vzdálenosti je pro pumiho jedním z nejobtížnějších úkolů. Opravdu v klidu se dá pracovat jen s pár kusy ovcí, proto je nácvik udržení poměrně velkého odstupu jedním z nejdůležitějších úkolů. Pes musí ovce „vnímat“, vycítit, že když od nich poodejde dál, stádo se uklidní. Pro dosažení kýženého výsledku, a proto aby se pes naučil o stádu přemýšlet jako o celku a nikoliv jako o jednotlivých ovcích, je lepší cvičit psa v klidu a ve větší vzdálenosti, používáme jen několik málo ovcí. Od tohoto okamžiku se již skutečně nejedná o úkol pro začátečníky, pes musí se svým pánem velmi úzce spolupracovat! V malé ohradě o průměru tak 18 až 27 metrů vytvoříme stádo čítající několik kusů ovcí, vyšleme psa obíhat kolem něho tak, abychom ho mohli neustále odstrkávat pomocí našeho těla směrem od ovcí. Nejjednodušším způsobem jak toho dosáhnout je, když se natáhneme pastýřskou holí přes stádo, nebo když rázně odstoupíme od ovcí a zároveň nakročíme ke psovi, jako kdybychom na něj chtěli vyrazit, poté se vrátíme nazpět ke stádu. Psovi ve stejný čas zavelíme „Get Back!“ – „Dál běž!“.
Bude se nám to hodit později, při práci z větší vzdálenosti, když pes začne náhodou ovce zastrašovat. Pokud pes uspěje a obalamutí nás, nikdy ho nekáráme, místo toho razantně vstoupíme mezi něho a ovce, jako kdybychom je chránili, poté ustoupíme zpět ke stádu. Pes se instinktivně od ovcí vzdálí. (Nečekejte od pumiho příliš, odstup na 2 až 4,5 metru se u nich považuje za dobrou vzdálenost, jediným způsobem jak dostatečně projevit svůj vliv na mnohem větší dobytek je být u něj co nejblíže; pumi tak mohou ovci i pořádně štípnout, pokud nejde tam, kam má. Pumi nedokáže zapůsobit na ovce tím, že by se k nim pokradmu blížil, jako by je lovil ani tzv. sílou pohledu, jejich „způsob boje“ jim určuje něco jiného.) Psa vysíláme v obou směrech kolem ovcí několikrát za sebou, dokud se nenaučí si od nich držet odstup. Takto se povely vštípí. My pak můžeme kousek poodstoupit, zvýšit vzdálenost, ale vždy jen tak, aby byl pes stále relativně pod kontrolou. Neopomíjejme pochvalu a odměnu! Až budeme mít všechny zmíněné cviky spolehlivě natrénované, navýšíme počet ovcí ve stádu a pokračujeme cvik udržování vzdálenosti dokud si pes neosvojí zůstávat opodál. Což je výhodné hned z několika důvodů: pes nás stále vidí a i my jej máme neustále v zorném poli, je také mnohem méně pravděpodobné, že bude po zvířatech kousat, než když ho necháme pracovat příliš blízko ovcím. Navíc si pes osvojí, kam má běhat nezávisle na našem zásahu, dále může být jako součást této úlohy nacvičováno zastavování, protože jak pes obíhá okolo, můžeme jej zastavit, jak se nám hodí. Dále můžeme psa seznámit s novým povelem „Go On!“ – „Pokračuj!“, čímž jej povzbudíme k dalšímu obíhání, nebo k tomu, aby přišel blíž. To nám také přijde vhod za situace, kdy potřebujeme psa zpomalit a začít od začátku, můžeme ho opět vyslat vpřed pomocí povelu „Go On!“ – „Pokračuj!“. Se všemi těmito kombinacemi budeme schopni provádět precizní práci! Při práci s ohradou nebo při překonávání parkuru mnohokrát postačí psa pouze vyslat na vhodné místo a opakovaně ho nechat rozběhnout a zase zastavit. To pomůže přimět ovce, aby se pomalu „trousily“ přes překážku nebo do ohrady. Pokud nezpomalíme živějšího psa, některé ovce půjdou přes překážku, zatímco zbytek unikne tak, že oběhne okolo. Opět toho využijeme při jedné typické úloze na soutěžích, jmenovitě té, kdy pes obíhá s ovcemi sloupek, zvláště pokud chceme úlohu splnit skutečně okázale. Stojíme na místě a vyšleme psa do směru na vnějším oblouku kruhu. Výsledkem pak bude, že se ovce pomalu otočí kolem sloupku. V této chvíli zastavíme psa a po krátké pauze ho povelem „Go On!“ – „Pokračuj!“, vyšleme opět vpřed. Pes následně ovce zase o kousek pootočí. Aby se nám ovce neotočily příliš ostře do sloupku, zastavíme psa znovu. Opakujeme, dokud nedocílíme otočení ovcí o 360° okolo sloupku nebo jiného předmětu. Když vysíláme, můžeme trénovat zastavení. Po zastavení krátkou chvilku vyčkáme, než psa znovu vyšleme. Pokud pes neposlechne okamžitě, musíme povel důrazně zopakovat. Cvičíme dokud pes nezastaví. Teprve když je tento cvik spolehlivě zvládnut na vzdálenost alespoň 4,5 až 9 metrů, zasluhujeme si začít pracovat s ovcemi. Je důležité během žádného cviku nekřičet a neukázat tak psovi, že jsme nervózní. Pokud docílíme toho, že pes již od začátku porozumí, co je dovoleno a co ne, bude víc než stačit psa opravit ústně, či gesty - psovi to „dojde“.
Shánění a přivádění
Shánění a přivádění jednoduše vychází z původně instinktivního obíhání dokola, tj., pes se zdržuje na straně stáda vůči nám opačné a v podstatě stádo s naší pomocí drží pohromadě, později ho přivede nazpět. Během nácviku shánění a přivádění je potřeba se s vydáním každého povelu dost hýbat kolem, aby pes lépe a rychleji pochopil, co od něj očekáváme. Vyšleme psa jedním směrem. Instinktivně oběhne stádo dokola a měl by se zase vrátit z druhé strany. Pokud si pes udržuje dostatečný odstup od ovcí a nám se jej podaří na opačné straně stáda zpomalit, při čemž když současně ustoupíme dozadu, vydají se ovce naším směrem. Až se k nám pes začne z opačné strany vracet, pošleme jej zase nazpět pomocí mávnutí ruky, stále hlídáme, aby si udržoval od stáda stálý odstup. Slovní povel je tady „Get Back!“ – „Couvej!“. Jestliže je povel mávnutím ruky nedostačující, můžeme použít hůl, klapneme s ní o zem před psem (ne o psa!) na straně, kam potřebujeme psa otočit. Tento postup můžeme střídavě kombinovat s tím, že prostě podržíme hůl před psem, jako kdybychom mu chtěli zablokovat cestu. Pes je tím donucen otočit se nazpět, to samé opakujeme znovu z druhé strany. Zároveň můžeme pomalu ustupovat před ovcemi, aby mohly jít za námi. Shánění – „balancing“ se z tohoto nácviku vyvine později, stejně jako se z následného postupného navyšování vzdálenosti vyvine přivádění stáda. Až pes pochopí, že má zůstat na opačné straně stáda, můžeme pomalu začít před stádem ustupovat a stále držet psa za ovcemi, pomáháme mu povely a ukazováním. Pokud se ze začátku některá ovce oddělí od stáda, zaostává, nebo se pokusí vydat jinam, než chceme, za žádných okolností za ní psa nevysíláme. Psovi pomůžeme vykročením a pro ovci jdeme společně, tím mu ukážeme, jak v takové situaci postupovat. Jemně postrčíme ovci zpět ke stádu a za spolupráce našeho psa pokračujeme v tréninku. Na střídačku se můžeme pokusit otočit celé stádo směrem k uprchlici a znovu zkusit udržet ovce pohromadě. Během procvičování tohoto cviku může často nastat situace, kdy nestíháme postupovat stejně s ovcemi, které pes žene, ty nás pak předběhnou. V takovém případě zastavíme psa v týlu stáda, ovce zpomalí, poté je opět můžeme uvést do pohybu, jen co před nimi získáme nějaký náskok. Někdy stačí psa pouze zpomalit. Dalším řešením je, že odstoupíme od postupujících ovcí a vyšleme psa tak, aby stádo otočil za námi. Získáme potřebnou vzdálenost a pes si díky otáčení stáda efektivněji osvojí podstatu držení ovcí pospolu. Po nějakém tom tréninku si pes zapamatuje, že by měl držet stádo pohromadě z pozice v týlu, bude tedy možné ovce otočit a změnit směr, do kterého směřují ovce v čele stáda. Díky tomu budeme po chvíli schopni dokončit mnohem obtížnější parkur.
Zastavování, otáčení a držení stáda
Když pes vyběhne vpřed do oblouku podél stáda a oblouk zakončí před ovcemi, stádo se otočí o 180°. Pokud tam pes zůstane, nyní se jedná o týl stáda, a běhá se ze strany na stranu - tj. balancuje, ovce se rozejdou z původního směru. Tak se vytváří tzv. „balancing“, který můžeme dále pilovat pomocí držení na místě, zastavování a opětovného rozcházení. Zastavení stáda není jednoduchým úkolem a vyžaduje hodně praxe. Pes potřebuje vědět, kde zůstat stát, nebo sedět, když dostane povel. Když takto vyšleme psa, vyběhne uvolněným tempem až do vhodné vzdálenosti od ovcí, a ovce se nerozeběhnou. Tohle jsme před tím se psem nacvičili. Jakmile pes doběhne na druhou stranu stáda, okamžitě ho zastavíme. Ovce se otočí od psa pryč, dívajíce se ve směru ovce uprchlice. Pokud pes zůstane na místě, ovce se nerozejdou, ale jakmile ho necháme se pomalu pohnout, stádo bude odpovídajícím způsobem reagovat. Toto musíme provádět velmi pozvolně, jinak ovce dostanou strach a mohly by utéct, nebo se může rozeběhnout rovnou celé stádo. Aby ovce zůstaly na jednom místě, musí i psovod přiložit ruku k dílu. Pohybujeme se klidně a pomalu ve vhodné vzdálenosti od ovcí na opačné straně od psa, můžeme mít rozpažené ruce, tím bránit ovcím v útěku na straně, na které pes není. Tolerance ovcí vůči psu a lidem určuje jakou vzdálenost od nich máme udržovat. Přirozeně ovce, které nejsou tolik zvyklé na psy, potřebují větší odstup než ty, které jsou. S pumim se jedná o celkem těžkou úlohu. Jestliže chceme stádo pouze natočit do nějakého směru, ale nechceme ho zastavit, vyšleme psa do daného směru a rovnou ho zpomalíme, a než doběhne do čela stáda, zastavíme ho, nebo ho dokonce přivoláme. Tímto způsobem budou ovce pokračovat v požadovaném směru, aniž by se zastavily, nebo obrátily nazpět. Pokud jsme se s naším psem dostali v tréninku až do tohoto bodu, musíme jednotlivé prvky procvičovat, obměňovat je, aby si pes uchoval, co se dosud naučil. V případě, že budeme nějakou úlohu po dlouhou dobu opomíjet, může se nám později stát, že s ní bude mít náš pes problémy. Co se počítá, není vzdálenost, ale do jaké míry pes ovce vnímá a do jaké míry ho dokážeme přesně ovládat. Do té doby, něž jsou cviky udržení vzdálenosti, zastavení a odložení zvládnuty na sto procent, nemá cenu přidávat vzdálenost, jenom bychom tím posílili u psa zkušenost, že naše „ruce“ nesahají dost daleko. Proto je nezbytné vštípit psovi jisté základy, které když už řádně zažité, způsobí, že pes vykoná zadanou úlohu spolehlivě, a to i na delší vzdálenost od nás. Outrun - obíhání ovcí v širokém oblouku, lift - pes opatrně přiměje ovce, aby se rozběhly, fetch - pes přivede ovce k psovodovi S vysíláním a udržováním vzdálenosti jsme v podstatě začali se základy outrunu a liftu; a s nácvikem tzv. balancingu se základy přihánění stáda k ovčákovi - fetch. Pro veškeré praktické účely se jedná o shánění a přivádění a s takovými znalostmi je pes schopný "udržet stádo", tj., zabránit ovcím v útěku. Z počátku nacvičujeme outrun pouze ze 4,5 až 9 metrů, i kdyby jich byl pes ochotný uběhnout třeba 90, nedokázali bychom ho na takovou vzdálenost správně ovládat a pes by nebyl pod kontrolou. Jinak řečeno, nebyli bychom schopni mu podat pomocnou ruku, kdyby nastala nějaká neočekávaná situace a pes by se sesypal. Takové situace, kdy pes zcela ztratí sebedůvěru, se stávají; naštěstí, díky nějakým zkušenostem, které už pes získal, rozpozná situaci a nakonec ji je schopen napravit.
V takovém případě také stojí za to držet se základního pravidla - nenavyšovat vzdálenost hned po tom, co pes provedl jednou outrun úspěšně, ale až po tom, kdy tuto úlohu vykonává na danou vzdálenost zcela sebevědomě. Jinými slovy, je velice důležité, aby si pes outrun plně osvojil. Outrun začínáme nacvičovat stejně jako při nácviku předcházejícího cviku - držení vzdálenosti, a to tak, že když vyšleme psa, tlačíme ho stále „do vnějšku“, tentokrát však nejdeme až ke stádu se psem, ale rychle ustoupíme zpět na naše původní stanoviště. Psa vysíláme vpřed stejným povelem, kterým jsme ho naučili shánět. Pokud pes vyběhne v pěkném oblouku, není potřeba ho „tlačit ven“, můžeme jej s jistotou vysílat ze stacionární pozice. Když pes doběhne za ovce, buď ho zpomalíme, nebo zastavíme. Pokud pes ke konci outrunu zrychluje a vbíhá mezi ovce, mohli bychom využít pomocníka, který se postaví poblíž ovcí a pošle psa směrem ven do širšího oblouku; je však třeba opatrnosti, protože většina pumi tento přístup příliš neocení. Po zpomalení nebo zastavení může pes začít okamžitě provádět balancing a během toho přivádět ovce nazpět. Pumiho po dokončení úlohy pochválíme. Když dokončí úlohu úspěšně z jednoho směru, opakujeme podobně i z druhého.
Klasické shánění a přivádění ze vzdálenosti 180 metrů.
Hnaní
Nemusíme udělat nic jiného, než trochu „ubrat“ na již nabytých dovednostech ve shánění a přivádění. S výcvikem hnaní stojí za to začít teprve tehdy, jeli shánění a přivádění zvládnuto naprosto spolehlivě. Je užitečné si na to již od začátku vyčlenit odlišný povel. Hnaní začneme vysláním psa vpřed, ale když doběhne k ovcím, zastavíme ho a vyšleme v protisměru, tak, že pes běží mezi námi a ovcemi. Tam ho také necháme balancovat a zasáhneme pouze tehdy, pokud pes ovce mine nebo chce tlačit na čelo stáda. Na začátku to bude těžké, pes bude usilovat o to, aby se dostal do čela stáda a sehnal jej, my mu to však tentokrát nedovolíme. Proto také bude pes zmatený, v případě, že už nebude mít shánění a přivádění pevně vštípené. Může se stát, že když vyšleme psa do čela stáda, ztratí po doběhu sebedůvěru, protože neví, co od něj chceme. Pokud je shánění zcela spolehlivé, pes relativně snadno pochopí, co je od něj vyžadováno. Měli bychom používat zcela odlišný povel jako třeba „Drive!“ – „Žeň!". Opět začínáme pracovat nejdřív na krátkou vzdálenost, kterou můžeme pomalu postupně navyšovat. Pokud je shánění a přivádění stejně jako hnaní spolehlivě zvládnuto, dalším krokem je pak jednotlivé úkony mezi sebou střídat. Jinak řečeno, pes by měl být schopen kdykoliv „přecvaknout“ mezi sháněním a přiváděním a hnaním a zase naopak. Můžeme začít s tím, že psa vyšleme k ovcím na 9 až 18 metrů daleko a necháme ho, aby je přivedl, poté zavoláme psa do čela stáda na stranu, ke které ukážeme. Stojíme před stádem, abychom psovi usnadnili práci a on na nás viděl, poté ho odvelíme na danou stranu. Když se dostane mezi nás a stádo, jednoduše zavelíme „Žeň!" a ženeme ovce pomocí psa od nás pryč. I zde postupně navyšujeme vzdálenost, ze začátku jen pár metrů, než zavelíme psovi, aby stádo sehnal a přivedl nazpět. Tímto způsobem střídáme mezi hnaním a sháněním a přiváděním, pes by se měl naučit vykonávat oba úkony velmi rychle. Dokud pes nepředvádí zcela přesvědčivý výkon, můžeme stádo posouvat pouze ve směru od nás a zase nazpět.
Střídání mezi hnaním a sháněním a přiváděním vyžaduje od psa intenzivní soustředění, přesnost v práci a zkušenosti v základních cvicích.
Později, když začne pes pracovat s požadovanou přesností, můžeme začít s „nepřímým“ hnaním. Představme si, že stojíme v jednom z rohů. Pes musí hnát stádo směrem od nás, podél strany. Když pes dorazí do následujícího rohu, musí stádo stočit směrem ke třetímu rohu a hnát stádo po straně trojúhelníku naproti nám. Toto je tzv. nepřímé hnaní, které je nepopiratelně obtížné. Pes musí být již schopen stádo přesně natočit a v kterýkoliv daný moment zastavit, jedině tak s ním budeme schopni nepřímé hnaní provádět. Což je náročné, protože pes bude mít nutkání vyběhnout dál, jelikož už ovce stočil naším směrem, mohl by začít přivádět před tím, než se ovce dostanou do třetího rohu. Pokud pes úspěšně doběhl s ovcemi do třetího rohu trojúhelníku, sežene je a přivede. Závěrem této řady jednotlivých úkolů před námi pes ovce zastaví. S touto úlohou můžeme procvičovat prakticky všechny cviky, které jsme do této chvíle našeho psa naučili a libovolně je mezi sebou střídat.
Další kombinované úlohy
Zahánění do ohrady a z ohrady ven
Práce s ohradou, která se v terminologii pasení označuje i jako košár, je považována za jednu z těžších úloh a vyžaduje od psa obrovskou dávku sebeovládání, stejně jako úplné obeznámení se s jednotlivými úkoly. Pes se nemůže ovcí bát, a to ani v tom případě, kdy na něj ovce zahnaná do kouta zaútočí. Dobrým řešením, jak ovce z ohrady dostat, je postavit se vedle otevřené brány a vyslat psa do ohrady, pes obratně ovce vyžene. Přirozeně to zní velice jednoduše, ale v reálném světě budou vždy nějaké komplikace. Jestliže je pes živý a až celý „hrr“, což je u pumiho celkem časté, má tendenci se dychtivě vrhnout do týlu stáda, které pak vystřelí z ohrady ven. Nebo pumi může vyrazit na stádo a přimáčknout ovce ještě těsněji k ohrazení. Pes nebo i ovce si za takové situace přímo říkají o nějakou nehodu, proto bychom ze začátku měli vstupovat do ohrady se psem a pokusit se ho usměrnit, aby se trochu krotil. Tak budeme schopni dostat ovce z ohrady pěkně a pomalu s jistotou, že úloha neskončí jejich divokým úprkem. Po několika pokusech můžeme vyslat psa i samotného, a v případě nutnosti ho pokárat, dokud nebude předvádět klidnou a ukázněnou práci. Musíme si uvědomit, zvláště s mladým psem, že když pes zažene ovce do rohu, budou mít tendenci na psa útočit. Mladý nezkušený pes se zalekne, když na něj ovce natočí hlavu. Pomůžeme mu tak, že ovci otočíme hlavu na jinou stranu, než je zrovna pes. Pokud je pes houževnatější a víc kontaktní, tzn. je u něj více pravděpodobné, že štípne ovci do nohy, když k tomu bude mít příležitost, bude užitečnější vyslat psa obíhat zvenčí okolo ohrady a dostat z ní ovce štěkáním. V takovém případě můžeme upřednostnit psa doprovodit, stání v ohradě či u branky. Pokud ovce nejsou natolik zvyklé na lidi a psy, není produktivní u branky stát, takové ovce by totiž ani nenapadlo, že by k nám měly přijít. Nejlepším způsobem jak psovi v takové situaci asistovat je, že se postavím vedle ohrady, necháme otevřenou branku - tím jakoby nabídneme stádu únikovou cestu. Pokud není pes až tolik sebejistý a má ze stáda trošku obavy, měli bychom ho zprvu do ohrady zcela určitě doprovodit, dokonce ho povzbudit tak, že ho vezmeme za obojek. Při vyhánění ovcí z ohrady si musíme uvědomit, že pokud ovce vycítí, že se jí pes bojí, může na něj vyrazit a povalit ho. U našeho již nejistého psa by se jednalo o obrovský posun zpět, náš pes by pak pravděpodobně nechtěl dlouho do ohrady ani vkročit. Při zahánění do ohrady si musíme dávat pozor, pokud je branka relativně úzká, tak aby pes nevháněl ovce dovnitř příliš energicky, ale aby je nechal pěkně vejít dovnitř. Ovce tak spíš neporaní. Ve většině případů jdou ovce ochotně dovnitř, vědí, že v ohradě mohou očekávat klid a bezpečí, to je důvod, proč stačí často dohnat ovce k bráně a psa zastavit, posadit nebo položit ve vhodné vzdálenosti. To stačí, aby ovce klidně a z vlastní vůle vešly dovnitř.
Odehnání ovcí od ohrazení
Často se stává, že stádo se doslova přilepí k plotu ohrady. Pes se musí za takové situace vtlačit mezi ovce a ohrazení, aby je od něj „odlepil“. Přirozeně se jedná o náročný úkol, pes se často mezi nohama ovcí proplétat bojí. Během prvních několika pokusů vezmeme psa za obojek a držíme ho v naší těsné blízkosti, zatímco se vtlačíme mezi ovce a hrazení. Zároveň psa neustále povzbuzujeme, pokud se pokusí vycouvat, nedovolíme mu to a zavelíme „Go Back!“ – „Dál běž!“ nebo „Back in There! – „Nazpět!“. Jestliže se držíme poblíž hrazení, ovce od nás budou instinktivně odstupovat, jak hledají únikovou cestu, tak se oddělí pomalu od ohrazení. Když jsme stádo od hrazení dostali úplně, okamžitě se vracíme stejnou cestou zpátky, mezi hrazením a ovcemi, jinak se ovce za námi opět "přilepí" k oplocení. Psovi ve stejný čas zavelíme „Come Here!“ – „Ke mně!“. Po několika opakováních nebudeme muset táhnout psa mezi ovce, půjde sám a poté se obrátí a vrátí stejnou cestou nazpět. V mnoha případech není hrazení jednolitá překážka, ale pes skrze něj může projít. To se nám pro tuto úlohu poměrně hodí, protože pes může prolézt ven z ohrady a zvenku na ovce štěkat.
Pes často považuje hrazení, kterým se dá prolézt za zeď a neproleze jím, když by měl. To můžeme psa naučit tím, že jej ven vyšleme. Použije se povel pro vyslání a zároveň psa prostrčíme skrz otvor, do kterého se vejde, aby pochopil, co po něm chceme a aby nám uvěřil, že tou škvírou skutečně proleze. Není vzácné, že pes je natolik překvapený, že proleze zpátky dovnitř nechápaje, proč musel odejít. Když vystrčíme psa z ohrady ven, musíme ho tam udržet, hned vedle ovcí a přimět ho čekat. Až se o to několikrát pokusí, uvědomí si sám od sebe, že touto cestou může přimět ovce k pohybu, a také, že se jedná o to, co jsme po něm chtěli. Když se ovce pomalu vzdalují pryč od strany ohrady, vstoupíme, abychom jim zabránili se znovu ke hrazení přitisknout, přivoláme psa dovnitř. Odsud pokračujeme ve shánění. Později pes objeví tyto možnosti sám, což nám při „odlepování“ ovcí od hrazení velice pomůže.
Rozdělení stáda
Tato úloha není pro pumiho příliš složitá díky jeho rychlé ochotě k akci, jeho odvaze a instinktu pasení, který mu velí se postavit co nejblíže ke stádu, aby byl v případě nutnosti schopen ovci kdykoliv výchovně štípnout. Během prvních několika nácviků bychom měli použít pár ovcí - 8 nebo 10, tak aby bylo mnohem jednodušší zabránit stádu, aby se za námi po tom, co mezi ním projdeme, a ono se rozdělí, opět semklo dohromady. Může být rozumné začít nacvičovat tuto úlohu poblíž hrazení, vstoupením mezi něj a ovce. Psa zavoláme a posadíme nebo jen zastavíme, potom zlehka vejdeme dovnitř a ovce před psem rozdělíme, zavoláme psa, můžeme použít povel „Come Between!“ – „Mezi jdi!". Hrazení za námi může přijít vhod - zabrání ovcím se zase zhoufovat. Samozřejmě tomu můžeme zabránit i bez pomoci hrazení, musíme jen dávat ještě větší pozor na to, aby se ovce za našimi zády netrousily k sobě. Tomu zamezíme nejlépe tím, že se mezi obě stáda posuneme, tj. pomocí psa odeženeme jednu skupinu ovcí, zatímco my hlídáme druhou skupinu, aby se nepřipojila k ovcím, které odhání pes. Čím větší vzdálenost mezi oběma stády, tím je mezi nimi menší soudržnost, a tím pádem i menší pravděpodobnost, že se seběhnou dohromady. Odvážnější pes nebude mít s touto úlohou žádné zvláštní problémy, pes bez zaváhání vkráčí u naší nohy přímo mezi ovce. Pokud pracujeme s mladším nebo plašším psem, vyplatí se dojít až k ovcím a lehce vzít psa za obojek a odvést ho mezi ně. Současně se musíme pohybovat dopředu a zpátky, abychom předešli semknutí stáda za námi či za naším psem. Když je stádo rozděleno, musíme psa okamžitě zastavit, jinak by ovce mohly utéct a zhoufovat se dál od nás. Ovce se tedy od sebe oddělí na pár metrů a tuto vzdálenost mezi sebou udrží. Rozdělení stáda se povedlo! Až si to pes několikrát zopakuje, uvědomí, že se nemusí ovcí bát a co že jsme to po něm ve skutečnosti chtěli. Později můžeme zvýšit počet ovcí. Tuto úlohu bychom měli nacvičovat pokud možno s ovcemi zvyklými stejnou měrou na lidi i na psy, aby se divoce nerozutekly, když mezi ně budeme chtít vstoupit. I pro zkušeného psa je práce s nezkrocenými ovcemi těžká. Pokud stejně s takovými ovcemi pracujeme, musíme nejdřív ze všeho zvířata uklidnit tím, že je zastavíme mezi psem a psovodem - námi To může zabrat mezi 20 - 30 minutami. Jestli se tu a tam nějaká ovce od stáda odtrhne, nezbývá psovi nic jiného, než neustále držet stádo tím, že balancuje tam a zpět. Dokud taková situace trvá, je pro psa prakticky nemožné se mezi ovce dostat.
Pokud musíme oddělit jednu předem vybranou ovci od stáda, potřebujeme trochu jinou techniku. Oddělení jedné ovce je opravdu náročné a vyžaduje obrovskou koncentraci, spolupráci s chladnou hlavou a neskutečně mnoho tréninku. Pes tady nemůže udělat žádnou chybu, jinak dopadne cvik vzápětí špatně. Pes musí udržet stádo pohromadě, nejlépe sezením nebo stáním, ale každopádně s co nejmenším množstvím pohybu, aby ovce příliš neznervózněly. Majitel opatrně dorazí k ovcím a ve vhodný okamžik vstoupí mezi ně a vybraný kus, tak je šetrně rozdělí. Majitel k sobě přivolá psa. Pes se musí pohybovat velice obezřetně a opatrně, jinak naše oddělená ovce uteče a připojí se zpět ke stádu. Pokud se práce vykoná dostatečně klidným způsobem, může se ovce pomalu odvádět od stáda.
Povely „Here!“ – „Tady!“ a „There!“ – „Tam!“
Tyto dva povely se dají na poslech dobře odlišit, rozlišují mezi bližší stranou - stranou u majitele a „opačnou stranou“ - stranou, na které se nachází jen ovce. Důraz kladený na toto rozdělení nevypadá zpočátku až tak důležitě, ale pro psa je nezbytné, aby věděl, jak rozpoznat, na které straně stáda má pracovat. Např. při úloze rozdělování stáda na skupiny povel „Get in Here!“ – „Sem pojď!“ znamená, že po psu chceme, aby v tomto místě stádo rozdělil. Nebo když chceme odehnat ovci, která se k nám doslova přitiskla, dáme povel „Here Head it of!“ – „Tady, odežeň ji!“. Vyšleme psa na opačnou stranu ohrady povelem „Walk in There!“ – „Tam jdi!", nebo když chceme, aby k nám přihnal ovce sám, z jejich opačné strany, zavelíme „Drive There!“ – „Přižeň tam!". Je důležité, aby se tyto dva povely lišily výslovností, a pes tudíž mohl rozpoznat mezi prací vzdálenou a prací na dálku. Vyplatí se, pokud můžeme rozlišit i naše gesta rukou společně s ústními povely, pak budeme schopni navádět našeho psa mnoha různými způsoby. Např. ekvivalentem povelu „Tady!“ by mohlo být zvednutí ruky do upažení, zatímco povel rukou k povelu „Tam!“ by mohlo být vzpažení, také jednou rukou. Taková gesta lze vidět i z dálky a když přimějeme psa, aby nám věnoval pozornost během práce od nás vzdálenější, můžeme jej dokonce vyslat v příslušném směru bez jediného pípnutí z naší strany. S přidáním doplňkových povelů gesty by se mohla skutečná profesionální práce z jedné pozice stát reálnou možností provedení cviků, kdy majitel navádí svého psa z jednoho místa u stanoviště, nebo ze startovního kruhu. Pes pak provede stádo přes parkur výhradně svépomocí, s tím, že ho majitel řídí na „dálkové ovládání“.
Doporučení Jestliže našemu psovi důkladně vštípíme provádění těchto úloh prostřednictvím různých cviků, můžeme si být jistí, že budeme schopni předvádět výbornou a působivou pasteveckou práci. Jenom na tom však vítězství v soutěži v pasení samozřejmě nezávisí. Svou roli také hraje, jak byly ovce zvyklé na práci se psem, obzvláště co se týče psů cizích. Také jak byly ovce unavené; stává se, že někteří psi začátečníci je nejsou schopni ani vyhnat z ohrady, jednoduše proto, že jsou vyčerpané a pes není dostatečně průbojný, aby je k pohybu přiměl. Závody také začínaly poté, co se profesionální ovčáci snažili ovce na psy navyknout, ty psa předtím v životě neviděly; trvalo i přes dvě hodiny, než byly ovce ochotné udělat i něco jiného, než odpelášit pryč. Provedení takového neposlušného stáda přes soutěžní parkur je bezpochyby náročným úkolem . Další obtížnou situací během závodů je, že jak pes, tak i ovce jsou v prostředí, které jim není známé a mohou reagovat na různé podněty jinak než obvykle, pomaleji nebo dokonce agresivně. Jiný problém skýtá fakt, že ovce neznají daného psa a bojí se ho, i pro psa jsou ovce používané během soutěže cizí. Pokud ovce nikdo přes překážky v parkuru před soutěží neprovedl, nebude se jim vůbec zpočátku chtít přes ně přejít, protože mají instinktivně strach z neznámých věcí. Na co většina lidí ze začátku vůbec nepomyslí je, že by se majitel psa měl obeznámit s chováním ovcí; ona nebo on by si měli včas vyložit záměr zvířete odtrhnout se od stáda a vyslat psa odpovídajícím směrem i si správně načasovat, kdy ho zase zastavit. Jedná se o nejčastější důvody, proč účastník v soutěži neuspěje. Majitel třeba zbytečně vyšle psa k ovcím, které krásně překonávají překážu a tedy místo toho, aby ji překonaly, se rozutečou a oběhnou ji. Majitel se musí o pasení naučit alespoň tolik co pes – ne-li víc.
Psa můžeme učit některé povely a úlohy bez ovcí. Pravděpodobně jedním z nejdůležitějších cviků je štěkání na povel. Pumi štěká rád, ale nepůsobí zrovna dobře, když neustále během pasení ňafe. Velkou měrou by nám pomohlo, pokud bychom ho mohli přimět štěkat na povel, a to i z dálky. Štěkání často slouží ovcím jako dostatečné varování, že je někdo hlídá. Štěkot je nezbytný, aby se stádo dalo do pohybu. Varování z dálky je jedním takovým příkladem, tzn., můžeme tento cvik trénovat kdekoliv, pes by měl být od nás vzdálen tak 14 až 18 metrů, kde ho necháme stát, nebo ho posadíme. Pumi má sklony místo štěkání ovce štípat nebo kousat, hlavně když je ovce neposlušná, kousání ovšem není během závodů žádoucí, bohužel musíme uznat, že často bývá nezbytným prostředkem, jak provést unavené ovce přes parkur. Majitel se musí naučit vést svého psa, který je kontrolován instinkty, musí s ním být na jedné vlně, musí se naučit, jak se v konkrétních situacích chovají ovce, jestli je lze vyřešit, jestli je potřeba psa vůbec vysílat; majitel musí brát v úvahu kondici ovcí a naučit se rozložení jednotlivých úloh, a to trojrozměrné, aby třeba věděl, kdy se musí stádo stočit, aby čistě překonalo překážku. Napsané to zní jednoduše, ale ve skutečnosti se jedná o problém aspoň stejně složitý, jako je řízení auta. A jako takový ho můžeme zvládnout pouze pravidelným nácvikem s ovcemi.
Časté chyby
Nedostatek slovních povelů
Často se stává, že začínající, či nezkušení majitelé psů chtějí přimět psa ke splnění příkazu tím, že opakují jeho jméno s narůstajícím důrazem stále dokola. Pes bude vědět - vycítí, že je po něm něco požadováno, ale bez povelu se jen vyzkouší chovat různými způsoby, pokoušeje se svému majiteli vyhovět. Což může navenek působit, jako kdyby byl pes nezvladatelný a rozrušený. Pes se však jen zkouší majiteli přizpůsobit, protože má ve své přirozenosti povely poslouchat. Ve zjištění páníčkových záměrů není ovšem vždy úspěšný. V takovém případě obvykle říkám: „Pes většinou už ví, co jeho jméno znamená, bohužel ale neví, co od něj jeho majitel chce…“ Další typickou chybou je, když majitel vyšle povelem psa vpřed, ale dál ho již nijak nenavede - a je tedy na psu, co má udělat. Majitel vidí a cítí, že cvik nejde tak jak má, ale protože mu nebo jí chybí zkušenosti, nic neřekne, a psa, pokud vykonal zadaný úkol nesprávně, nezastaví. Takové nerozhodné chování může ve psu snadno zakořenit skutečnost, že si může dělat, co ho napadne; pes se bude rozhodovat sám a mohl by udělat i něco jiného, než co mu majitel povelem nařídil, bez jakýchkoliv následků, protože páníček v rozhodujících situacích nic přeci neříká.
Matoucí povely
Před začátkem každého cviku by stálo za to se zamyslet, co chceme provést a s jakými povely toho můžeme dosáhnout. Pro trénink jednotlivých cviků je vhodné používat jednoduchá a snadno rozlišitelná slova a naprosto jednoznačná gesta, tak může pes z našich slov a gest snadno rozpoznat, co po něm požadujeme. Zkrátka, používat slovní povely, které si snadno zapamatuje pes i jeho majitel. Bude tak méně pravděpodobné, že nastane situace, kdy musíme jednat rychle a majitel ve velkém vzrušení začne psovi říkat všemožná slova, fráze i celé věty, protože si nemůže vzpomenout na požadovaný povel. Pes se pak rozhodně nebude schopen rozhodnout! Typické jsou také věty tvořené z podobně znějících povelů, které mají ale opačný význam jako: „Ne, tudy! Tamtudy!“ Měli bychom si tohle zkusit zakřičet na nějakého kamaráda stojícího v dálce, ze začátku nám rozumět nebude, přestože na rozdíl od psa mluví stejným jazykem jako my. Obdobnou chybou v neverbální komunikaci pak je, když majitel nahodile ukazuje po celém tréninkovém placu. Např. majitel vyšle psa doleva a ukáže přitom pravou rukou vpravo, pes bude naprosto popletený. Myšlení psa je mnohem jednodušší než to lidské a psa lze protichůdnými signály snadno zmást. Poměrně často se nováčci v pasení dopouštějí chyby, kdy ve snaze psa motivovat ho vyšlou povelem „Come, Drive!“ – „Přijď, žeň!"- všimněme si, že zrovna vyrušili první povel druhým. Pes se, jakmile takový povel uslyší, na nás oprávněně obrátí s otázkou: „A co mám teď teda udělat? Mám hnát, nebo se k tobě vrátit?“
Kupení povelů na sebe
Psovod na sebe začne povely kupit, když cítí, že si jeho pes není příliš jistý v tom, co se od něj čeká. Zkouší opakovat daný povel hodně krát po sobě ve snaze psa motivovat. To může být ospravedlněno během prvních nácviků toho kterého úkolu, ale když vidíme, že pes už rozumí, co určitý povel znamená, měli bychom postupně přestat povel tolikrát opakovat. Na jednu stranu, s tímto přístupem bude náš pes více sebejistý a nezávislý, na stranu druhou, tím že nás pokaždé neuslyší ho naučí, aby nám věnoval více pozornosti. Pokud spojíme slovní povel s gestem nebo jiným pohybem, pes si povel poté v této podobě vštípí; pokud pak dává dostatečně pozor, může stačit, když zdálky zopakujeme pouze samotné gesto, pes daný povel rozpozná. Což je důležité na velké vzdálenosti nebo při silném protivětru. Pokud není frekvence povelů časem snížena, pes nezíská během tréninku nezávislost, protože si zvykne, že je v každém okamžiku naváděn, pokud neuslyší hlas svého pána, může pes v neobvyklých situacích pánův povel „zazdít“, nebo se může chovat svéhlavě, protože se nenaučil věnovat mu dostatečnou pozornost, přeci jen, to je páníčkův úkol. Když dáváme povely méně často, pes si zvykne dávat pozor, nebo spíš správně přemýšlet.
Povely vpravo-vlevo (Pro přehled běžně užívaných povelů pro pasení v angličtině klikněte zde.)
Během vysílání psa slýchám často psovody dávat psovi povel: „Vpravo!“ nebo „Vlevo!“ Pokud psovod nenaznačí psovi, kterým směrem vyběhnout, rukou nebo i vykročením do daného směru, pes se rozhodne sám, kam poběží. Pokud začínajícímu psovi mnohokrát zopakujeme směr určující povely, naučí se je. Takový povel bude fungovat do té doby, dokud bude pes vybíhat od našich nohou a usoudí, že směry a tedy ani povely nikdy nepopleteme. Jelikož většina lidí řekne poměrně často vpravo místo vlevo i během této jednoduché situace, nedoporučuji používání povelů vpravo-vlevo, v mnoha případech však tato metoda funguje bezpochyby jak má. Navíc, pokud vyšleme psa do čela stáda tj. na opačnou stranu stáda než stojíme my - má za úkol před nás ovce přihnat - musíme se soustředit, jaký použijeme povel. Většinou nás pes z takových 180 metrů ani neuslyší, nezáleží, jestli jsme řekli „Vpravo!“ nebo „Vlevo!". Pokud jsme ho ale naučili i doprovodná gesta nebo povel s vykročením, dosáhneme zároveň dvou výsledků: pes bude pracovat přesně i z dálky 180 metrů a donutíme ho, aby nám věnoval pozornost, a to nejenom když na něj křičíme! S trochou cviku bude pes co chvilku zpoza strany stáda vykukovat, aby viděl, jestli mu nechceme něco říct - jinými slovy, přiměli jsme psa, aby s námi udržoval kontakt.
Boj s ovcemi
Občas se stane, že se agresivnější beran otočí proti psovi a pustí se s ním do potyčky. Pokud pes reaguje obdobně a beran nezamíří zpátky ke stádu, pes se „nabudí“ ještě víc a pustí se do šarvátky s beranem s ještě větší vervou. Berana ani nenapadne se vracet ke stádu, dokud je pod útokem, jeho instinkty mu totiž říkají: „Neotáčej se zády, byl bys vůči svému útočníkovi bezbranný!“ Mezitím odkráčí stádo potichu pryč. Musíme psa okamžitě zastavit a odvolat ho od agresivního berana, ten se pak vrátí zpět ke stádu a my tím přivedeme psa k závěru, když z takové situace vycouvá, dřív nebo později se zvíře vrátí ke stádu - a pes tak mezitím neztratí stádo z dohledu. Tomuto manévru říkáme „vyklizení pole“, anglicky „moving out“. Pokud budeme psovi vtloukat tento postup do hlavy dostatečně často, získá takové zkušenosti, že ho budeme moci nechat bezpečně s celým stádem, které přižene nazpět bez jediné ztráty.
Křížení nebo ztráta směru
Při vysílání psa je častou chybou, že si pes zkříží směr, tzn., jak doběhne ke stádu, neoběhne jej směrem, kterým byl vyslán, ale směrem opačným, což nechá majitel projít bez jediné výtky. Pokud takové chování včas nenapravíme, mohlo by se stát, že pes bude ochoten obíhat stádo pouze z jednoho směru. Jedná se o závažnou chybu, protože pes tak donutí stádo, které se již pohybuje špatným směrem, aby jím běželo ještě dál. Musíme jednat jakmile přistihneme psa při činu, jen co uvidíme, že se začíná při svém běhu ke stádu stáčet na jinou stranu, okamžitě ho zastavíme a přesvědčíme ho vyrazit správným směrem důraznými signály, gesty rukou, vykročením v daném směru, případně, pokud to pes odmítá pochopit, do správného směru vyběhneme. Jestli mu to však opravdu nedochází, je lepší ho přivolat nazpět a začít od začátku. Po úspěšné provedené nápravě psa vydatně pochválíme. Potom opakujeme vyslání ve stejném směru třikrát až čtyřikrát, dokud pes neporozumí, co od něj čekáváme. Pokud pes jeden směr zvládl, okamžitě začneme s druhým, aby si pes mezi nimi uvědomil rozdíl. Čas od času sadu cviků po různých jiných cvičeních opakujeme tak, aby si pes dostatečně vštípil uspokojivé provedení tohoto cviku. Pokud nám cvik příliš nejde, popojdeme blíž ke stádu a vyšleme psa znovu. Vzdálenost navýšíme, jen když pes provádí úlohu z dané nižší vzdálenosti spolehlivě.
Jestli se někdy vrátí…!
Když pes odejde a nechce se mu poslouchat, je jeho majitel naštvaný, protože ztratil nad psem kontrolu, jedná se o klasický prohřešek začínajících psovodů. S velkými obtížemi psovod psa přivolá, ten běží po provedené lumpárně zpátky s radostí. Když se vrátí, majitel mu pořádně vyčiní, nebo ho dokonce uhodí. Z tohoto sledu událostí si pes vytvoří instinktivní obranný mechanismus - brzy si uvědomí, že když se nevrátí, pán ho nemůže potrestat. Myšlenkové pochody psa se liší od těch našich, jsou jednodušší. Pes nedokáže přemýšlet v dalekosáhlém horizontu, učí se tím, že si věci zažije na vlastní kůži. Proto máme za takové situace dvě možnosti, buď se vydáme za psem a vyřídíme s ním spáchaný prohřešek přímo v místě činu, nebo, pokud se už vrátil, bychom ho neměli v žádném případě kárat. Díky tomu můžeme počítat, že se příště vrátí. Občas se přihodí, že si je pes natolik vědom skutečnosti, že vůdcem je on, že když se za ním jeho majitel po neúspěšném přivolání vydá, utíká před ním. Stane se z toho honička kolem ovcí, kterou si pes užívá a může ji považovat za odměnu. Pozitivní prožitek se rychle zafixuje a pes si ani neumí představit lepší hru! Pokud pomocník odežene psa od stáda směrem k majiteli, nejedná se o řešení, v psovi by se totiž mohla vyvinout nedůvěra k cizím lidem, tím pádem by pak nemusel pracovat, jak by měl, jestliže by na parkuru stál i někdo jiný, a to třeba i porotce během závodu. Také se může stát, že pes bude věnovat více pozornosti pomocníkům, protože namísto ze svého pána bude mít respekt z nich. Což ale také není naším cílem, pes musí pracovat se svým psovodem a s nikým jiným. Z takové situace vede jen jedna cesta, majitel si se svým psem ujasní postavení ve smečce a vybudují si spolu harmonický vztah založený na důvěře. V zásadě se jedná o delší proces, naneštěstí bez něho nelze očekávat v pasení jakýkoliv postup.
Laxnost
Dnes je u majitelů psů velmi běžné, že se svým psem jednají jako se členem rodiny, nedají mu povel, ale zeptají se ho. No, může to fungovat dobře v rodinném prostředí, nicméně chování psa s dobrým stádovým instinktem se kolem ovcí nesmírně změní. Rovnováha sil se vychýlí, pes ocitne v prostředí, kde je z ničeho nic „šéfem“, který může vládnout nad stádem, jak si zamane. Jestliže není majitel dostatečně důrazný a nechá rozhodovat psa, dobře vychovaný mazlík se najednou může změnit v neposlušného čerta. Okolo dobytka se jedná o nežádoucí chování a během zkoušek má za následek vyloučení. Majitel se tedy musí naučit, že u psa fungují emoce podle jiného standardu, když si to daná situace vyžaduje, majitel na psa pořádně křikne, pes se z toho nezhroutí, ale porozumí oprávněným okolnostem a uvědomí si, že ve skutečnosti není vůdcem smečky on… Laxní přístup k psovi není nevýhodou jen u těch sebejistých, ale stejně tak i u nejistých psů. Když není pes dost statečný a neodváží se přiblížit ke stádu, můžeme ho v jeho počínání podpořit naším pevným a rozhodným vystupováním. Pes bude snadno povzbuzen, když uvidí, že naše podpora vyústila v jeho úspěch. Důvodem pro tento jev je, že postavení ve smečce u psů je hierarchické, nikoliv rovnocenné jako u vztahů mezi lidmi. Pokud si tuto hierarchii se psem nevybudujeme tj., nebudeme v postavení nad ním, pes si ji vybuduje instinktivně, nejčastěji se sebou samým v čele.
Běhání
Při výcviku psa musíme často vyběhnout s ním, abychom zdůraznili vydaný povel. Pes tak ze sledu událostí rychle pochopí, co chceme. S ne tolik motivovaným psem se nám může přihodit, že s ním budeme muset běhat i později ve výcviku, protože pes se bude v danou chvíli více zajímat raději o nějaký pach, než aby začal dělat nějaký povel, celá situace ho také může už nudit. Majitel začne intuitivně běžet, aby zabránil ovcím v pohybu nežádoucím směrem. Ovce se pak rozeběhnou ještě rychleji, společně se psem. Výsledkem s méně zkušeným psem bude, že stádo uteče pryč a mimo dráhu parkuru. Na absolvování parkuru tímto způsobem není pěkný pohled, pro ovce není za běhu možné některé užší překážky překonat; musíme si taktéž uvědomit, že ovce běhají rychleji než my… Konečným cílem je, aby pracoval pes, ne abychom my naháněli ovce. Pokud dostatečně zpomalíme, zpomalí i ovce a po chvíli se zastaví. Zde popisovaná metoda je založena na mnohaletých zkušenostech, které jsem získala výcvikem psů plemene pumi, pasením na rozličných místech a za různých situací a s rozmanitými plemeny ovcí. Až do teď nebyl k dispozici psaný materiál pojednávající o pasení s maďarskými plemeny; i tato práce je stále vylepšována. Nadále ji upravuji a aktualizuji zkušenostmi a znalostmi o jiných plemenech, které pak mohou být efektivně vztaženy i na pumiho. Tím pádem vítám veškeré připomínky a nové postřehy týkající se pasení s pumim, které mohou tuto průlomovou práci obohatit; tím doufám také přispět k vytvoření kultury pasení s maďarskými plemeny o vysoké kvalitě - podobné té, která vznikla kolem border kolie. Termíny a povely používané při pasení Glosář termínů a povelů pro pasení, běžně používaných v anglicky mluvících zemích:
POZNÁMKA: Jak již bylo zmíněno výše, nezáleží na tom, jaká slova budeme používat jako povely, ale na důsledném spojení mezi povelem a odpovídající akcí. Nicméně může být jednodušší používat běžně přijatelné a široce užívané povely, tak jak jsou běžně slyšet během soutěží v pasení a instruktáží. Psovodi, kteří nemluví anglicky, by se mohli chtít naučit povely používané ve své vlastní řeči.
Balance: správná pozice psa, stáda a psovoda ve vztahu vůči sobě.
Dog-broke: stádo, které je navyklé na práci se psy.
Driving: hnaní - pes žene stádo zpoza psovoda a pryč od něj.
Fetch: přiveď - přivedení stáda k psovodovi z nějaké vzdálenosti, upřednostňuje se pohyb v přímé linii. Gathering: shánění a přivádění - pes přivádí stádo k psovodovi, běží v jeho týlu.
Grip: štípnutí ovce - štípnutí nebo kousnutí, když si žádá situace nebo na povel, používá se u tvrdohlavých dobytčat.
Lift: pohyb stáda od ohrazení nebo prvotní pohyb stáda směrem k psovodovi. Loose-eyed: pes, který pracuje přímo a neudržuje se stádem po celou dobu práce oční kontakt. Pumi patří mezi takové psy. Strong-eyed: pes vyvíjející na stádo tlak pohledem, pracuje tak, že na stádo neustále hledí. Typickým příkladem je border kolie. Outrun: pes je vyslán na určitou vzdálenost na opačnou stranu stáda vzhledem k psovodovi, stádo sežene a přivede k němu. Pes se při provádění outrunu obvykle pohybuje do půlkruhu nebo do oblouku hruškovitého tvaru. Penning: záhánění ovcí do ohrady. Shedding: oddělení jedné ovce (shedding), nebo oddělení více kusů (splitting) od zbytku stáda. Sides: strany - směr, do kterého má pes vyběhnout: po směru hodinových ručiček, nebo proti směru hodinových ručiček. Wearing: pes se pohybuje tam a zpět, aby rozpohyboval stádo.
Povely:
„Away to Me!“, „Way to Me!“, „Away!“ - v češtině povel „Ókolo!“: povely určené k navádění psa proti směru hodinových ručiček. Pohyb tímto směrem se také často nazývá "z pravé ruky psovoda". „Bark!“, „Speak Up!“, v češtině povel „Štěkej!“. Hodí se v situaci, kdy je potřeba více důrazu a obvykle nezbytný povel při práci se skotem a ovcemi. „Come Bye!“, „Go Bye!“ – „Kólem!“: povel pro navádění psa okolo stáda ve směru hodinových ručiček. Mnoho anglicky mluvících psovodů preferuje povel „Go Bye!“, protože povel „Come Bye!“ zní příliš jako povel „Come!“ – „Ke mně!“. Pohybu do tohoto směru se zase říká „z levé ruky psovoda“. „Cast!“: povel, který psovi říká, aby sehnal stádo dohromady. Dobře pracující pes oběhne na tento povel velkou oblast. „Get Back!“ „Zpátky!“: povel připomínající psovi, aby si udržoval od stáda náležitou vzdálenost. „Get Out!“, „Get Out of That!“: tento povel je spíše výtkou a používá se, když je pes v těsné blízkosti zvířat a rozděluje je, nebo tahá za vlnu, českým ekvivalentem by mohlo být "Jdi od nich!". „Here!“, „Come!“, „Tady!“, „Ke mně!“, povely k přivolání psa k psovodovi. Povelem „Here!“, „Tady!“ ve spojení s dalším povelem můžeme určit i směr rovně k psovodovi. „In There!“, „Tudy!“, povel, kterým psovi říkáme, aby prošel nějakou mezerou. „Look Back!“, „Koukej zpátky!“, pokud se stádo rozdělilo a psovod chce po psovi, aby od něj šel dál a sehnal dohromady stádo, které pes nemusí vidět. „Stay!“, „Zůstaň!“, pes musí zůstat na místě, na kterém se zastavil, dokud nedostane další povel. „Steady!“, „Pomalu!“, pes by se měl přibližovat ke stádu pomaleji.
Mezi některé další používané povely patří:
„Easy!“, „Take Time!“ nebo jen „Time!“. „Stop!“, „There!“ – „Tam!“, „Stand!“ – „Stůj!“, „Stay!“ – „Čekej!“, obdoby povelu, který používáme, pokud se má pes zastavit na místě a zůstat stát. „That'll Do!“ - „Ták je dobře!“: úplně poslední povel, míněný jako pochvala, pes přijde k psovodovi pro odměnu. Mělo by to být opravdu konečné odvolání psa. „Walk Up!“, „Walk In!“, „Go In!" – „Vpřed!“, povel používaný, když chceme, aby šel pes přímo ke stádu.
do češtiny přeložila Jana Pončíková
převzano z webu Kamila Hrachovcová

RADY MISTRA SVĚTA V PASENÍ

V dubnu proběhlo poblíž hradu Kost školení výcviku ovládání ovčáckých psů v pasení ovcí. Vedl ho Serge van der Zweep z Holandska, mistr světa a trojnásobný mistr Evropy v této disciplíně. Při jeho výkladu jsme si dělali poznámky. Některé z nich jsme pro vás zpracovali.
1) Základním předpokladem vedení správného výcviku je důslednost, nelze dělat výjimky. Na psa je nutné neustále vyvíjet tlak, jít s výcvikem dopředu. Může se stát, že pokud na psa tlačíte příliš silně, mohl by ztratit zájem o ovce. Pak to ovšem není dobrý pes. Čím lepšího psa máte, tím menší tlak na něj musíte vyvíjet. Kvalitní psi ho tolik nepotřebují. Pokud má pes špatné instinkty, mohl by se pod silným tlakem zhroutit. Ti kvalitní to umí již od přírody. Pak můžete tlak směrovat jinam.
2) Vše je otázka chovatelství, kdo chce produkovat dobré psy pro pasení, musí to opravdu chtít, mít to jako záměr, věnovat se tomu naplno. Musí mít chuť pracovat s ovcemi a být schopen snést silný tlak. Musí snést takový tlak, aby se neunavil třeba ani po dvou hodinách (jak pes, tak jeho cvičitel). Takže pro dobrého ovčáckého psa je nejdůležitější schopnost přirozených instinktů a zároveň schopnost vydržet dlouho pracovat. Svou Jill, kterou do ČR Serge přivezl, dal jako příklad. Má velmi silné instinkty a je velmi samostatná, někdy okamžitě nepřijímá povely tak jak je Zweep dává, ale přesně odhadne, co je třeba udělat.
3) Obecně platí, že výcvik psa probíhá postupně v jednotlivých krocích tak, že následující krok je vždy o trochu obtížnější a je postaven na zvládnutí kroků předchozích. V každém dalším kroku je třeba důsledně dbát na to, aby pes dodržoval všechno, co se naučil v předchozím výcviku. Jestliže začne něco dělat špatně, je třeba se vrátit zpět a začít trénink od špatně prováděného cviku znovu, třeba ve zrychlené formě.
4) Nejdůležitější je zájem o ovce, pokud jej pes nemá, můžeme mu pomoci tím, že ovce rozpohybujeme.
5) Je nutné neustále udržovat velkou vzdálenost mezi ovcemi a psem. Nejlepší je představit si, že je náš pes vlkem, který chce ovce napadnout, my je chráníme vlastním tělem a odháníme ho pryč. Je nutné snažit se jít stále přímo proti psovi, jakoby ho odtlačovat. Použít výrazné gestikulace, mávání oběma rukama, případně holí. Snažit se opticky zvětšit svou postavu. Nemávat tedy rukama pouze směrem ke psu, ale šikmo vzhůru a roztahovat paže mírně do stran. Když pes nechce poslechnout, můžeme před něj například mrštit vodítko a tak ho odehnat. Jak psa začneme odtlačovat, je třeba toto odhánění spojit s povelem. Můžeme si vymyslet vlastní, třeba "Běž dál".
6) Když psa udržíme bez problémů ve vzdálenosti 20 - 30 metrů od stáda, můžeme začít nacvičovat balancování, ovčáci tomu říkají "pozice l2 hodin". Pozice dvanácti hodin se učí pouze jako prostředek k následující výuce obíhání stáda na povel. Pes by se měl neustále pohybovat naproti nám (tak jako bychom, představíme li si hodiny, my stáli na číslici 6, pes na číslici 12 a ovce uprostřed číselníku). A ať my se kamkoli hneme, pes by se měl snažit neustále si udržovat svou "dvanáctku". Z jeho strany je to záležitost instinktu, ale je nutné tento instinkt v psovi podpořit pomocí výcviku. Začínáme tak, že psovi, který začne obíhat stádo v kruhu asi s poloměrem 10 až 20 m (čím dál, tím lépe), vstoupíme s roztaženýma rukama (případně zvednutím té ruky, která je ve směru, kterým nechceme, aby se pes pohyboval, jako bychom mu chtěli v běhu zabránit) do cesty a obrátíme tak směr jeho pohybu. Potom se snažíme neustále pohybovat proti psovi a zastupovat mu cestu, jak běží doleva, my musíme proti němu doprava. Čím rychleji měníme směr, tím lépe. Psa se nám tak daří udržovat v těsné blízkosti dvanáctky.
7) Pes se dobře učí pouze v těch okamžicích, když mění směr a je mu přitom dáván příslušný povel!
8) Vždy musí platit pouze to, že povely musí být výrazné, krátké a s navzájem zřetelně odlišnou výslovností (viz tabulka povelů). Psi se řídí převážně intonací vašeho hlasu. Jste-li velmi emotivní, může to hrát například při závodech také svou roli. Tradiční skotské slovní povely jsou "Come bye" pro pohyb po směru hodinových ručiček a "Away to me" pro pohyb proti směru hodinových ručiček. Povely používané při pasení jsou většinou anglicko-skotské anachronismy se skotskou výslovností. Některým Angličanům a skoro všem Američanům připadá tato výslovnost a někdy i samotné povely směšné a používají buď jejich zkrácenou podobu, nebo moderní podobu včetně výslovnosti. Můžete se proto setkat s celou paletou povelů a jejich výslovnosti pro stejnou akci a můžete si zvolit i povely své (někdo preferuje anglické, někdo české).
9) Zcela samostatnou kapitolou jsou pískané povely. Mají výhodu zejména při práci na velkou vzdálenost nebo při práci s více psy, kdy každý pes je ovládán jinou sadou pískaných povelů. I zde se uplatňuje emotivní přístup, navíc i hudební sluch. Může se pískat s pomocí prstů, nejčastěji však s využitím pastýřské píšťalky (někdy jí říká trylkovací). Povely musí být vhodně voleny tak, aby při jejich opakování, které se používá pro zdůraznění povelu a pro urychlení nebo zpomalení reakce psa na povel, nemohlo dojít k jejich záměně. Pískané povely může mít každý své vlastní, ale i zde jsou doporučeny určité zásady (do některého z příštích příspěvků se je pokusíme zpracovat).
10) Při výcviku je velmi důležitá "řeč těla", a s ní spojené "odstupňování významu povelů". Zpočátku si při změně směru obíhání psa pomáháme holí a výrazným vykročením spojeným s gestikulací. Postupně se však přemisťujeme do středu kruhu mezi ovce a stahujeme hůl k sobě. Snažíme se pohybovat méně (méně hovoříme řečí těla) a dáváme důraz na mluvené povely. Naší snahou je dát postupně větší váhu povelům ústním, cílem ovládat nakonec psa při změnách směru obíhání pouze hlasem. Pokud to pes nedělá správně, můžeme si pomoci tím, že mu dáme povel k zalehnutí a poté ho rozběhneme znovu správným směrem. Je také užitečné učit psa v pozici "na dvanáctce" zpomalovat až do zalehnutí.
11) Pokud nejsme schopni psa zarazit řečí těla (nereaguje na naše pohyby), pomůžeme si nějakou pomůckou, například holí. Hůl je možné nahradit speciálním "plašítkem" z husích pér nebo rozstříhaných umělohmotných pytlů, případně bičíkem. Hůl (nebo i jiná pomůcka) nám vlastně slouží jako prodloužená ruka.
12) K nácviku obíhání stáda můžeme přejít, až když se pes dobře pohybuje "na dvanáctce". Rukou (nebo "prodlouženou rukou") mu ukazujeme, aby stádo obíhal ve směru pohybu ruky. povelem holí, kterou mu nastavíme do cesty a poté mu s ní pomáháme udržovat správný směr obíhání. Měla by se pohybovat při otáčení vždy těsně za psem. Když pes obíhá jedním směrem, dáváme mu příslušný povel pro tento směr. Hůl držíme vždy ve vnější ruce a podle směru obíhání ji tedy musíme přehazovat z ruky do ruky.
13) Také při nácviku obíhání je třeba, abychom často měnili směr! Jakmile pes jen obíhá dokola, je to k ničemu, neboť jen zbytečně plýtvá energií. Připomeňme si, že k tomu, aby byl výcvik efektivní je třeba stále střídat směry po a proti směru hodinových ručiček a neustále tak navozovat psovi situace, na něž musí reagovat.
14) Je dobré neustále ověřovat, zda pes dodržuje vše, co se naučil předtím, tedy zda se pohybuje dostatečně daleko od ovcí a zda nezapomněl balancovat v pozici 12 hodin. Opět platí, že pokud se nám cokoli nedaří, vracíme se vždy k předchozímu kroku.
15) V předchozím kroku se pes naučil obíhat stádo s tím, že my jsme byli uprostřed kruhu mezi ovcemi. Dalším krokem je nácvik obíhání stáda s tím, že my postupně vystupuje ze středu kruhu (hloučku ovcí). Tento cvik je pro psa velmi obtížný a třeba jej učit opět postupně. Přestane-li pes poslouchat, musíme se opět vrátit blíže ke středu kruhu. Pro zjednodušení nácviku můžeme použít následující metodu. Představíme si, že my stojíme uprostřed kruhu (ciferníku) a pes se pohybuje kolem po číslicích, ve směru hodinových ručiček. Ve chvíli, když se dostane na číslovku 2, vystoupíme ze středu kruhu, přesuneme se na číslici 4 a přivoláním pomůžeme psovi dokončit kruh. Takto ho naučíme plynule obíhat stádo, i když jsme mimo kruh. Když měníme směr obíhání, je lepší to dělat ve chvíli, kdy je na pozici 12 hodin a ne za námi.
16) Když pes obíhá na povel správnými směry, učíme ho na povel zalehnout v libovolném místě.
17) Dalším cílem je trénink vysílání psa pro stádo obloukem (outrun). Pes by se měl od ovčáka velikým obloukem přiblížit k ovcím zezadu a tam zalehnout. Učíme ho to nejprve na krátkou vzdálenost asi deseti metrů a dále postupně, asi po pěti metrech, vzdálenost zvětšujeme. V této fázi je důležité učit ho, aby se pohyboval směrem od vás, a potom zalehl v dostatečné vzdálenosti od ovcí (může se tak lépe korigovat). Jak daleko má být pes od stáda se nedá obecně říct. Důležitější, než samotná vzdálenost, je tlak, který pes vyvíjí na ovce. Při tomto cviku (outrun) by měl být tlak minimální, nebo nejlépe žádný.
18) Dalším příkazem je povel pro pohyb psa směrem ke stádu. Psa povel učíme tak, že ho vyšleme do pozice dvanácti hodin a začneme pomalu couvat. Ovce nás samy sledují a pes jde sám za nimi. V té chvíli mu dáme příslušný povel. Pohyb psa má být velmi pomalý a je třeba ho od začátku učit, aby šel k ovcím pomalu a opatrně (tlapku po tlapce) a nevyrazil k nim příliš rychle. Proto musí být povel vyslovován velmi klidně a nezvýšeným hlasem. Přes pomalost pohybu při něm nesmí pes zalehávat! Pohyb musí být pomalý, ale plynulý. Kromě povelu pro pohyb ke stádu by měl pes zvládnou ještě povel ke zpomalení tohoto pohybu a i povel, na který vyrazí ke stádu rychle.
19) Ovládání rychlosti psa na povel je velmi důležité a týká se prakticky všech povelů, které se při pasení používají. Rychlost je zpravidla určována způsobem, jakým je povel vydáván. Můžeme použít intonaci, hlasitost nebo opakování. Zvláštní kapitolu tvoří pískané povely, které musí být voleny tak, aby bez možné záměny umožňovaly rychlé nebo pomalé opakování. Většinou je třeba psa spíše tlumit a proto pro zpomalení existuje několik samostatných povelů.
20) S probranými povely bychom měli býti schopni provést psa jednoduchým parkurem.
Loučkovi
Zdroj: http://www.bcccz.cz/rady_mistra.html

ZVOP

HWT ts

IHT ts

HWT cs

IHT cs

ÚČAST PSŮ BEZ PP NA ZKOUŠKÁCH A ZÁVODECH

Řád pro ochranu zvířat